V říši snů

27. Martin

11. prosince 2010 v 23:51

END

Ano, závěr mojí ságy. Mám pocit, že jsem dnes psala jinak, než obvykle píšu. Ale berme v úvahu moje dnešní pochody mysli a taky pokročilou denní dobu. Možná tahle kapitola není nic světového, ale já si nejspíš dám panáka na to, že jsem KONEČNĚ něco dopsala. No, řekněme si narovinu, píšu už čtyři roky a tohle je první kapitolovka s koncem, takže JE co oslavovat :D:D (Ať už je kvalita jakákoli :D)
Věnováno všem poctivým čtenářům a především těm, co mi zanechaly komentáře, v hlavě mi utkvěla Lů, Lucka, Pieretta, Týna
PS: Abychom nechali vše při starém.. he he.. nečetla jsem to po sobě a ani se mi teď nechce, takže omluvte pls moje chyby :)

*
PPS: Prosím VŠECHNY aby zanechali komentář, je jedno jaký, klidně jednoslovný, kladný, záporný či vtpiný. PROSÍM!!!! Je to přece jen poslední kapitola...

26. Kate

16. října 2010 v 16:34
kate


Je mi líto, že poslední dobou kapitoly moc nepřibývají, ale jak se blížím do konce a chci to hrozně rychle a dobře skončit, tak nevím, jak na to. Nikdy jsem nic nedopsala, jak mám teda vědět, jak správně něco ukončit. Nechci otevřený konec ani nijak trapně omezený. Chjo... těžký to mám :D

25. Lucie

3. října 2010 v 17:16
luciii
Ještě není všem dnům konec ( Tedy ne pro většinu postav v této povídce) a máme tu třetí postavu, která se nám v příběhu ukázala jen jednou. Jelikož jsou oba hlavní hrdinové právě ,,mimo" a ani pro jednoho z nich situace nevypadá dobře, přichází Lucka, aby nám osvětlila nedávné události. :) Věnováno Lů s velkou láskou. :-* ( I když s hlavní postavou této kapitly má společné jen jméno)
Byla jsem u toho. Vždycky jsem si tak bláznivě představovala, jaké by to bylo zažít nějakou katastrofu. Ale pravda je, že vás na to nic nedokáže připravit. Měla jsem právě pauzu na oběd a rozhodla jsem se zajít si na něco teplého a nezdravého do Mc Donalda na Václaváku. Cesta sice trvala přes deset minut, ale tolik se mi sbíhaly sliny, jen co jsem pomyslela na to sériově vyráběné jídlo a taky se mi nechtělo zbytečně utrácet.

24. Martin

26. září 2010 v 0:55
Vzbudil jsem se hodně pozdě. Z nádherného snu mě vytrhl tetin křik... moment. Opravdu jsem byl vzhůru a všechno si pamatoval!
No jistě. Jeden z mých dní jsem si měl na všechno vzpomenout! Ironie, že to nastalo zrovna dnes.
,,Myslela jsem, že už jsi dávno pryč, ale až teď jsem si všimla, že tu máš boty," vysvětlovala teta a už byla na odchodu. Mrkl jsem na hodiny. Měla nejvyšší čas jít do práce.
,,Díky," vyhrkl jsem a vyskočil z postele. Tuhle jedinečnou příležitost jsem nesměl promarnit. Jeden jediný den, kdy ji budu moci spatřit a vědět, kdo je. Vzal jsem si na sebe to samé oblečení co včera a rychle vyběhl ven. Neměl jsem žádný plán, jen jsem naskočil do tramvaje a nechal se vézt ke Kateinu hotelu. Na dopoledne bylo nezvykle dusno, určitě bude pršet...
Vyskočil jsem a upaloval přímo k věhlasnému hotelu ověšenému snad dvaceti vlaječkami. Na recepci jsem se po Kate zeptal, ale odmítli mi cokoli říct. Naštěstí vrátný nebyl tak striktní a prozradil, kudy ,,ta hezká Američanka" šla.
Zatímco jsem běžel do centra, tvořily se mi v hlavě snad tisíce nápadů, které bych mohl uskutečnit až ji najdu. Jak jsem předpokládal, začalo pršet. Takové normální české počasí. Vstříc kapkám a bolesti ve svalech jsem neustával v běhu. A najednou jsem ji spatřil. Vycházela z malého obchůdku jen pár desítek metrů přede mnou.
Zbývalo mi jen pár metrů, když se rozhodla přejít ulici. Copak nevidí to Volvo?! Muselo jí padnout do slepé skvrny, nebo co já vím. Aniž jsem si to uvědomoval ještě jsem zrychlil a kašlal na bolest a pud sebezáchovy. Nemohl jsem to stihnout. Chtěl jsem ji strhnout pryč z vozovky. Ale bylo příliš pozdě. Její poslední pohled patřil mně.

23.Kate

21. září 2010 v 8:30
kate
Jedna z posledních kapitol. Takže doufám, že se bude líbit :) I když je tak negativní...

A pro začátek takové malé opáčko, abyste si vzpoměli, co se všechno stalo... :)

Sakra! Jako každé druhé ráno se dívám do zadního okýnka trolejbusu, kterým bych stihl přijet do školy včas...jako vždy nesedím uvnitř.
*
...jmenoval se Martin - Evropan, trochu nešikovný, ale vysvětlil mi všechno a já hltala každé jeho slovo, byl totiž okouzlující, krásný. Nevím čím mě tolik zaujal. Možná tím, že jako jediný z lidí, které jsem znala, netušil co jsem zač...
*
Ani nevím proč jedu do Prahy. Je to malé město a obchody nic moc, dokonce netuším, v jaké je zemi," usmála jsem se, bylo mi jedno, kde to je. Upřímně, milion obyvatel, to byl vcelku zapadákov.
*
Rozbušilo se mi srdce, nemohla jsem se pohnout, dokonce ani odtrhnout pohled. Ale proč? Mohly uplynout jen vteřiny, ale i hodiny. Jako by se zastavil čas. A mě přitom pronásledoval v hlavě jediný obraz - jeho obličej.
*
,,Kate, ty jsi prostě nejlepší," prohlásil jsem připitoměle. Mozek říkal:, Mluvíš jako pitomec.' Víno vzdorovalo:, To není pravda! Jen se tak chovej dál.' Vínu jsem věřil v tuhle chvíli víc.
*
Bylo to takové instinktivní, neměl jsem právě hodiny na rozmýšlení, asi mám hluboko v sobě zakódované chránit dívky v nesnázích. Normálně bych se té představě ušklíbl, ale teď se mi nějak nechtělo.
*
,,Jsem těžká,"zamumlala.
,,Vůbec ne,"odporoval jsem jí s úsměvem.
Opřela mi hlavu o rameno a pak zmizela - probudila se. A bylo to možná i dobře.
*
,,Už vím co chci,"zašeptala, ,,chci tu být navěky. Žít tu s tebou v klidu, bez slávy."
Po tváři jí stekla slza. Na přání bylo pozdě - to jsme věděli oba.
,, Martine!" probudil mě tetin křik.

22.Martin

16. května 2010 v 14:52
Hodně krátká kapitola
Ach jo, úplně jsem zapomněla, jakej je to slaďák (psala jsem to před rokem) až se mi to nechtělo přepisovat. Divím se, že z toho počítače netekl karamel, když jsem to psala :D Ale když už,....musím to dotáhnout do konce...
PS: asi mě zabijete (teda jedna z vás určitě :D) ale dál už se mi to fakt nechtělo popisoval
PPS:Poděkování patří Kubovi(S.), kamarádovi, který mě tak trochu zasvětil do toho jak se klučičí myšlení liší od toho dívčího.


21.Kate

16. dubna 2010 v 17:25

Jsem hrdá, že mi to netrvalo měsíc. :-P (zbývaly 4 dny :D:D )


20.Martin

20. března 2010 v 19:34

Jsem lemra... já vím :D:D Pardoon pardoon. Věnováno mně. (sorry za všechny chyby, které word nerozpozná, nebo předělá slova :) )
martin

19. Kate

21. února 2010 v 19:05
Po dlouhé době nová kapitola.
Pro vzpomínku sem dávám poslední odstavec z minulé :)

Po hodině jsme si sedli na dřevěné molo vyčnívající několik desítek metrů do moře, abychom si odpočinuli. Oba jsme měli kolem očí otlačené kruhy od brýlí. Nesmál jsem se Kate, protože vím, že ona by mohla udělat to samé. Musel jsem vypadat dost komicky.

Věnováno Lucce. Dík, že jsi mě vytáhla. :)


18. Martin

16. ledna 2010 v 12:13

17. Kate

31. prosince 2009 v 19:35

Doufám, že budete mít lepší Silvestr než já

16. Martin

31. prosince 2009 v 10:00
Nečekaně už je další kapitola. Blížíme se ke konci!

15. Kate

30. prosince 2009 v 9:58
Moc se omlouvám za to, že jsem tak dlouho nic nepřidala, bylo to z těchto důvodů:
1)škola byla šílená
2)nemám vlastní počítač, pač už se asi 2 měsíce stěhuju do novýho pokoje, ale do měsíce snad přivezou nový nábytek, takže už snad budu mít na čem psát
3) jsem líná? :D:D
už jsem skoro zapomněla, jak mě hrozně baví psát...třískala jsem do klávesnice jak šílenec, jen abych neztratila myšlenku, muselo to vypadat dost vtipně, ... no každopádně si myslím, že brzo bude další nová :) (než mě to zase omrzí)

14.Martin

13. října 2009 v 19:35

13.Kate

11. října 2009 v 19:34
Omlouvám se za to, že jsem lemra, ale ta škola je fakt hrozná!!! Nemám na nic čas.

12.Martin

20. září 2009 v 17:11
Já vím, že na tuhle kapitolu čekáte, Lucinky :D (jako na ten děj :) )
Prošli jsme klikatým údolím až do města. Hned vám padla do očí ta kultura odlišná od té na Zemi. Domy byli nižší a více sladěné s přírodou, žádné silnice, jen vyšlapané cestičky v zelenavém trávníku, jehož délku udržoval jen dobytek. Mezi domy nespoutaně rostli stromy a luční kvítí. Zastavili jsme se v hostinci uprostřed městečka. U sklenic piva se tu hrála jakási obdoba kuželek.
,,Můžem si to zkusit?" zeptal jsem se hostinského.

11.Kate

17. září 2009 v 15:05


Vyrazily jsme brzy ráno, nechtěla jsem své drahocenné prázdniny strávit v posteli. Zamířili jsme tedy do obchodu, jejž jsem včera včera spatřila. Ve výloze se odrážel obličej krásného kluka, přibližně stejně starého jako já, leštil sklo před sebou a co chvíli se rozhlédl po ulici. A pak jsme se střetli pohledem, ale ani jeden z nás neuhnul. Znala jsem ho, jen jsem nevěděla odkud. Jako bych dostala elektrický šok, cítila jsem se opravdu divně. Rozbušilo se mi srdce, nemohla jsem se pohnout, dokonce ani odtrhnout pohled. Ale proč? Mohly uplynout jen vteřiny, ale i hodiny. Jako by se zastavil čas. A mě přitom pronásledoval v hlavě jediný obraz - jeho obličej. Čert ví proč jsem nabyla dojmu, že dokud si nevzpomenu, kdo to je, neprobudím se z toho tranzu.

10. Martin

10. září 2009 v 17:00
S Kate jsme prokecali celou noc, jako vždycky. Vyprávěla mi o svých zážitcích a hrozně se mi omlouvala za to, co nedávno o Praze řekla. Bylo to fajn. Řekl jsem jí, že je to v pohodě. A těsně před úsvitem jí popřál, aby si to v Čechách užila.
,,V jakém hotelu vlastně bydlíš?" zeptal jsem se.
,,Martine! Vstávej!" Teta mě vytrhla ze snění. ,,Musíš do práce."
,,Ach jo, asi se mi zdál super sen, protože jsem se cítil neuvěřitelně šťastný.
Opatrně jsem srkal ranní kávu a pokoušel se vzpomenout, co se mi to zdálo, ale marně. Snědl jsem dva rohlíky s nutelou, hodil si přes rameno batoh a na cestu si vzal ještě nektarinku. Byla taková tuhá, ještě netekutá trochu kyselá - taková, jakou jsem miloval. Měl jsem ji v sobě ještě před tím, než výtah dojel do přízemí.
Cesta tramvají byla nudná a zdlouhavá, ale už jsem si zvykal. Před osmou jsem otevíral dveře služebního vchodu. Otevíračka je v devět, do té doby jsem s prodavačkami vyndaval nové zboží.
O půl deváté jsme měli hotovo. Lucka, nejmladší ze zaměstnanců, šla ještě upravit výlohu. ,,Marťo!" zavolala na mě. Pomalu jsem se ploužil za jejím hlasem a cestou sbíral pytle a zbytky krabic od vybaleného zboží. ,,Co je?" Obešel jsem papírovou stěnu, která oddělovala výlohu od zbytku obchodu. a okamžitě jsem věděl proč zní její hlas tak vyděšeně. Celou výlohu pokrýval nečitelný nápis sprejem. Vzdychl jsem, vybral pár ostřejších slovíček, abych si vybyl vztek a šel si do skladu pro věci. Vzal jsem si jeden z kýblů a strčil ho pod kohoutek, zatímco do dna bubnoval proud vody objevilo se tu i pár dalších užitečných věcí - kartáč, hadr, stěrka. Zastavil jsem vodu a všechny věci naházel do kýble. Už jsem skoro zavřel dveře, když mi do zorného pole padla lahvička s technickým lihem - ten se může hodit.
Ulice byly po ránu klidné, jen pár kravaťáků spěchalo do práce s černým kufříkem. Tohle byla nákupní čtvrť a tam se takhle brzo nechodí.
Nakonec to nešlo tak špatně, sprej byl pravděpodobně nekvelitní. Ani jsem nespotřeboval moc lihu, za půl hodiny bylo po nápisu. Došel jsem si pro čistou vodu a všechno ještě opláchl.

9. Kate

9. září 2009 v 17:56
Ano!Zázraky se dějí, je tu totiž nová Kapitola!!! :D:D

,,Aha,"hlesla jsem, nechápala jsem, co to pro něj znamená, nikdy jsem s nikým nechodila, ani jsem nebyla zamilovaná. Jen spousta úletů. Často jsem přemýšlela nad tím, jestli ta Láska není jen lidský výmysl, třeba jen hluboké přátelství nebo velký obdiv. Pro mě to bylo zkrátka něco, co jsem tak dobře nedokázala pochopit. Lidé ,se kterými jsem se přátelila i moje rodina, mi nikdy nechyběli, i když jsem je neviděla delší dobu. Měla jsem je ráda, to ano, ale asi jsem si nějak nebyla schopná připustit někoho k tělu.

8.Martin

29. srpna 2009 v 1:23

Seděl jsem na kopci a pozoroval racky poletující nad mořem. Užíval jsem si ty chvíle ticha a klidu.
,,Martine!" Běžela ke mě celá rozzářená Kate. ,,Anglie byla nádherná! Musím poprosit rodiče o studium tam. Je to tam tak jiné. Klidné. Romanticé. A Oxford... ách." Lehla si vedle mě. To byl konec mého odpočinku.
 
 

Reklama