Nostalgie

2. března 2012 v 21:01 |  Já a zase já
Nostalgické vzpomínání na to, jak jsem propadla kouzlu fantazie



Víte, když mi bylo asi třináct let, žila jsem pro tenhle blog. S jeho vytvářením jsem začala na popud svojí sousedky Lucky, která mi řekla, že píše povídky a že bych to taky měla zkusit. A já si řekla: Proč ne? I když jsem měla pocit, že ne každý může psát, protože ne od každého se jeho díla dají číst. :D
A já nikdy předtím netoužila psát... Jak bych tedy mohla mít ten dar fantazie pro velké příběhy?
Nicméně jsem začala vymýšlet. Vždycky jsem chtěla sestru a namísto toho měla jen dva bratry (teď už mám tři :D) a tak jsem stvořila hrdinku, která sestru měla, ta sestra se jmenovala Liz a přisoudila jsem jí vlastnosti své spolužačky, kterou jsme kolektivně nesnášeli.
Moje hrdinka byla trochu jako já a trochu jako moje školní sousedka Hanča, pojmenovala jsem ji Melinda, (prozaicky podle Melindy Leo, povídkářky, která napsala svou vlastní verzi sedmého dílu Harryho Pottera, a její dílo se stalo tak známým, že se dostalo i do médií).
A pak to začalo, vymyslela jsem si prostý příběh a začala psát. Ale kapitola po kapitole ubíhaly a můj příběh byl stále méně prostý... rodily se nové postavy a jejich neuvěřitelné příběhy a já byla naprosto unešená nekonečným světem fantazie a toho, že všechno se děje pod mou taktovkou. Melinda mohla být kdokoli a dokázat cokoli.
Napsala jsem asi padesát krátkých kapitol a měla docela slušný počet čtenářů. Dostala jsem se konečně k poutavému příběhu... vymyslela jsem ho zamotaný a prostě... kouzelný. A milovala jsem ho nad všechny příběhy, které jsem znala. Sotva jsem se dostala přes úvod... A v té chvíli mě touha psát úplně opustila. Kouzlo se ztratilo...
Dlouho jsem si říkala, že ten příběh dokončím, zredukuju nepodstatné části a sentimentalismy... povýším svůj milovaný příběh na vyšší úroveň, ale už jsem se k němu nikdy nevrátila.
Dnes se ale stalo něco nečekaného. U jedné kapitoly se objevil komentář. A já si tu kapitolu přečetla... a další. Byly to kapitoly, které jsem napsala, když mi bylo asi patnáct. A mě se moc líbí, jak jsem kdysi psala.
Ten příběh už asi nikdy nedokončím. Tak strašně moc bych chtěla. Ale kdyby to nebylo dokonalé, připadala bych si, jako bych Melindinu existenci znehodnotila. A to nemůžu. Přeju si, abych vám někdy mohla vyprávět úžasný příběh té blonďaté holky, jejíž talent se skrýval právě tem, kde všichni viděli nedostatky...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 yaraki-taicho yaraki-taicho | Web | 3. března 2012 v 22:48 | Reagovat

Bejku, to zní více než epicky, nechceš to sem někam hodit? (čti - tak viditelně, aby to našla i jistá nejmenovaná...fajn, abych to našla i já :)
zajímá mě to, jakože fakt jo :D

2 Violette Violette | Web | 4. března 2012 v 20:46 | Reagovat

To mě těší... ale to bych se někdy musela dostat k tomu, že bych to upravila, snad jednou, po maturitě ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama