26. Kate

16. října 2010 v 16:34 |  V říši snů
kate


Je mi líto, že poslední dobou kapitoly moc nepřibývají, ale jak se blížím do konce a chci to hrozně rychle a dobře skončit, tak nevím, jak na to. Nikdy jsem nic nedopsala, jak mám teda vědět, jak správně něco ukončit. Nechci otevřený konec ani nijak trapně omezený. Chjo... těžký to mám :D



Probrečela jsem několik hodin. Moje současná situace byla bezútěšná a budoucnost zrovna tak. Moc dobře mi docházelo, že Martina už znovu neuvidím ať už přežil nebo ne. A já jsem nemohla plnit přání, i kdybych chtěla. Těžko něco zmůžete na zemi, když už jste mrtví. Zbývalo mi tedy jen několik málo dní, než jsem měla opustit i tento zdánlivě dokonalý svět. Bez něho pro mě neměl žádnou hodnotu, ale na druhou stranu mě děsila nicota, která nastane až odejdu.
Když už mi nezbývaly žádné slzy vstala jsem a kráčela z kopce k městu. Tohle bylo to místo, kde mě chtěl Martin zachránit, vzpomněla jsem si. Všechny útroby se mi stáhly neuvěřitelnou bolestí, ale šla jsem dál a snažila se tomu nepodlehnout.
Naproti mě běžel jakýsi úředník - v tomhle světě působil hrozně nepatřičně v tmavém obleku s botami naleštěnými.
,,Hledám vás už pěkně dlouho," svěřil se zadýchaně.
Ani jsem se neptala proč přichází, koneckonců mi to bylo jedno.
,,Gratuluju!"
,,Cože?!" chtěla jsem vykřiknout, ale hles mě zradil, snad ani nebyl můj - takový slabý a prázdný...
,,Splnila jste přání." Bodře se na mě usmíval a vůbec si nevšímal toho, že je mi na omdlení
,,Jak?" zašeptala jsem sotva slyšitelně. Ale pak jsem pochopila, vybavily se mi nedávné události, které se odehrály právě tady.
,,Děkuju," zamumlala jsem směrem k úředníkovi a obrátila se k němu zády. Chtěla jsem běžet daleko odsud, od těch známých nádherných míst.
*
Byly to právě dva měsíce, co jsem zemřela. Neminul den, aniž bych na něj nemyslela, každý večer mě přepadaly plačtivé nálady, ale s každým dnem se to zlepšovalo. Celý měsíc jsem putovala z města do města až jsem zůstala tady, v malebném kraji, který mi připomínal anglický venkov, působil jako balzám na moje rozervané srdce.
Čas plynul pomalu, ale našla jsem si způsob, jakým bych jeho běh urychlila. Každý den jsem chodila jedné staré paní (relativně staré, mohlo jí být kolem čtyřiceti, ale byla tím nestarším člověkem, jakého jsem tu doposud potkala) pomáhat se zavařováním ovoce. Šlo sice o práci, kterou jsem nikdy nedělala, ale nešlo o nic těžkého a docela mě to bavilo. Rozhodně to bylo lepší, než se denně užírat představou, jaký můj život mohl být. Zároveň jsem se utěšovala, že to zoufání jednou pomine. Jak říkala už moje babička: ,,Žádné trápení netrvá věčně." A byla dost stará na to, aby věděla o čem mluví.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lů | 17. října 2010 v 18:35 | Reagovat

Moc hezký a jsem zvědavá jak to vymyslíš! Teším se :)

2 Lucka Lucka | 20. října 2010 v 19:04 | Reagovat

zajímavé :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama