25. Lucie

3. října 2010 v 17:16 |  V říši snů
luciii
Ještě není všem dnům konec ( Tedy ne pro většinu postav v této povídce) a máme tu třetí postavu, která se nám v příběhu ukázala jen jednou. Jelikož jsou oba hlavní hrdinové právě ,,mimo" a ani pro jednoho z nich situace nevypadá dobře, přichází Lucka, aby nám osvětlila nedávné události. :) Věnováno Lů s velkou láskou. :-* ( I když s hlavní postavou této kapitly má společné jen jméno)
Byla jsem u toho. Vždycky jsem si tak bláznivě představovala, jaké by to bylo zažít nějakou katastrofu. Ale pravda je, že vás na to nic nedokáže připravit. Měla jsem právě pauzu na oběd a rozhodla jsem se zajít si na něco teplého a nezdravého do Mc Donalda na Václaváku. Cesta sice trvala přes deset minut, ale tolik se mi sbíhaly sliny, jen co jsem pomyslela na to sériově vyráběné jídlo a taky se mi nechtělo zbytečně utrácet.

Po nějaké době, jsem si začala nadávat, protože se dalo do deště a já měla jen tričko a sukni. Najednou jsem v davu zahlédla Martina, toho krásného kluka od nás z obchodu. Šel přímo proti mně. Celé ráno jsem přemýšlela, kde asi může být. Srdce mi radostí poskočilo, když jsem ho spatřila. Už jsem si připravila několik vtipných poznámek a zajímavých otázek, proč jde tak pozdě. Vtom se vydal přes ulici.
Všechno se seběhlo hrozně rychle. Stála jsem jako přimražená, z očí mi tekly slzy. Všude byl takový zmatek. Sotva mi docházelo co se děje. Lidé kolem se překřikovali a pobíhali okolo, aby jim náhodou něco neuniklo.
Vrtulník tu byl do tří minut, sanitka během pěti. Martina opatrně naložili na nosítka a odnesli jej do sanitky. Tu dívku do vrtulníku.
*
Do práce jsem se už nevracela. Vydala jsem se rovnou na tramvaj a nechala se zavést do nemocnice. Byla jsem natolik při smyslech, abych zavolala Martinově tetě, co se stalo. Slíbila, že přijede do půl hodiny.
Na informacích jsem se střetla se zvláštní skupinkou - dívka asi stejně stará jako já, muž v černém obleku, který něco velice rychle vysvětloval úplně stejně oblečenému mladíkovi a ten pak všechno překládal ženě za pultem. Všichni měli smrt v očích a ta dívka vypadala, že se každou chvíli zhroutí.
,,Nesmím podávat informace o pacientech, pokud nejste nejbližší příbuzní," nesouhlasila stará paní. Ten mladší muž vytáhl nějaký papír a podal jí ho. ,,Právě ji přivezly, takže asi nebudete mít její jméno v počítači," dodal ještě.
Žena ho neposlouchala a začala tlouct do klávesnice. ,,Právě ji operují, musíte počkat tady," odbyla je stroze a ukázala na sedadla hned vedle dětského koutku.
Když neporadila jim, já asi stěží uspěju. Sedla jsem si vedle nich a čekala na Martinovu tetu.
Přišla asi za pět minut a okamžitě se mě začala vyptávat. Po tom, co jsem jí všechno sdělila -paní v informacích si to taky nenechala ujít - dotázala se, kde její synovec leží, avšak dostalo se jí stejné odpovědi jako té divné skupince. Měla jsem takový divný pocit, že tu všichni sedíme kvůli stejné věci. Co když dívka, o které mluvili, byla ta, co letěla vrtulníkem?
Trvalo to snad věčnost, než se něco stalo. Vstupní halou chodily zástupy lidí - smály se, nosily květiny, bonboniéry, časopisy a dárky pro pacienty a jen málo z nich vypadlo, že by snad předvídaly nějakou katastrofu. Nedocházelo jim, že tu právě bojuje o život hned několik lidí a hodně z nich tu bitvu prohraje.
Potom přišel asi třicetiletý doktor a vedl nás i ty tři chodbami nemocnice. Mě a paní - no nevím, jak se jmenovala - nechal stát na chodbě a ty tři zavedl do nějaké místnosti. Z toho, že nás takhle rozdělil jsem neměla dobrý pocit. Tohle nebyla část nemocnice, kde by se léčilo. Tohle byly jen kanceláře. Možná už není, koho by navštívili. Znamenalo to snad, že umřela? A co potom Martin, nemohl na tom být o moc lépe. Znovu mě v očích začaly pálit slzy.
Asi po dvou minutách se doktor vrátil. Než zavřel dveře, stačila jsem zaslechnout bolestné naříkání té cizinky - její kamarádka zemřela. Začala jsem se bát, co čeká nás. Z jejího křiku mě naprosto ovládla panika.
,,Váš synovec je v kritickém stavu," začal okamžitě a mě si nevšímal. ,, Bude zázrak když se z toho dostane bez následků."
Napadlo mě, že mohl být trochu ohleduplnější, ale na druhou stranu nám nechtěl dávat plané naděje.
,,Ale přežije to," zeptala se pisklavě teta.
,,Děláme co můžeme."
,Nepřežije,´prolétlo mi hlavou. Okamžitě jsem se okřikla. Musím věřit, že ho něco zachrání, že bude všechno v pořádku. V té chvíli jsem litovala toho, že mě nikdo nenaučil modlit se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucka Lucka | 6. října 2010 v 10:54 | Reagovat

jéé

2 Lucka Lucka | 6. října 2010 v 10:55 | Reagovat

takže to neskončí šťastně? :D

3 Violette Violette | 6. října 2010 v 21:01 | Reagovat

nebudu přece spoilerovat... :D

4 Lů | 7. října 2010 v 17:04 | Reagovat

Děkuji mnohokrát za věnování, cením si toho :)
Jinak kapitolka zase grandiózní!

5 Riči Riči | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 10:07 | Reagovat

Fajn blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama