Září 2010

snad se líbí

30. září 2010 v 21:15 Kecy, keci, kecy
pupkins

Snad se vám líbí nový design :) I když původně vypadal mnohem líp, ale blog je blog a zkrátka tu nejde všechno...

Pyšná jak pyšník

27. září 2010 v 20:01
Drahá Martinka vyhrála turnaj v piškvorkách a je na to patřičně pyšná. Hodně.
Moc.
:D
A ten diplom si vystaví nad postel...
:D
A zbytek volna zase bude dělat kulový, trochu zkuhrat, že ju bolí nohy (protože je to pravda :D), možná si něco přečte do školy (protože by měla), ale s největší pravděpodobností se bude jen flákat. Ach jo. To je ale lenoch...
Ale zase vyhrála piškvorky. Takže si tu lenost kompenzuje svou genialitou.
Pac a pusu posíla
einstein

24. Martin

26. září 2010 v 0:55 V říši snů
Vzbudil jsem se hodně pozdě. Z nádherného snu mě vytrhl tetin křik... moment. Opravdu jsem byl vzhůru a všechno si pamatoval!
No jistě. Jeden z mých dní jsem si měl na všechno vzpomenout! Ironie, že to nastalo zrovna dnes.
,,Myslela jsem, že už jsi dávno pryč, ale až teď jsem si všimla, že tu máš boty," vysvětlovala teta a už byla na odchodu. Mrkl jsem na hodiny. Měla nejvyšší čas jít do práce.
,,Díky," vyhrkl jsem a vyskočil z postele. Tuhle jedinečnou příležitost jsem nesměl promarnit. Jeden jediný den, kdy ji budu moci spatřit a vědět, kdo je. Vzal jsem si na sebe to samé oblečení co včera a rychle vyběhl ven. Neměl jsem žádný plán, jen jsem naskočil do tramvaje a nechal se vézt ke Kateinu hotelu. Na dopoledne bylo nezvykle dusno, určitě bude pršet...
Vyskočil jsem a upaloval přímo k věhlasnému hotelu ověšenému snad dvaceti vlaječkami. Na recepci jsem se po Kate zeptal, ale odmítli mi cokoli říct. Naštěstí vrátný nebyl tak striktní a prozradil, kudy ,,ta hezká Američanka" šla.
Zatímco jsem běžel do centra, tvořily se mi v hlavě snad tisíce nápadů, které bych mohl uskutečnit až ji najdu. Jak jsem předpokládal, začalo pršet. Takové normální české počasí. Vstříc kapkám a bolesti ve svalech jsem neustával v běhu. A najednou jsem ji spatřil. Vycházela z malého obchůdku jen pár desítek metrů přede mnou.
Zbývalo mi jen pár metrů, když se rozhodla přejít ulici. Copak nevidí to Volvo?! Muselo jí padnout do slepé skvrny, nebo co já vím. Aniž jsem si to uvědomoval ještě jsem zrychlil a kašlal na bolest a pud sebezáchovy. Nemohl jsem to stihnout. Chtěl jsem ji strhnout pryč z vozovky. Ale bylo příliš pozdě. Její poslední pohled patřil mně.

Svatba

23. září 2010 v 12:34 Don't Worry, Be Happy
will

Když sem James přišel poprvé, uměl francouzsky jen pár slov, ale teď už dokázal vcelku slušně mluvit s místními obyvateli. Pronajal si malý byt s krbem na kraji Marseille, aby mohl každou volnou chvíli trávit hledáním dívky, za níž cítil zodpovědnost. Kdybych tenkrát použil mozek, už mohla být zase sama sebou. Ta myšlenka ho hlodala v hlavě jako odporný červ. Ještěže mu Rose vysvětlila, jak to u mudlů chodí, než jí zase začala škola. Nikdy by nevěřil, že to potrvá tak dlouho.
Domluvil se se sestřenkou, že nic neprozradí, dokud Willow skutečně nenajdou - nechtěli v ostatních vzbuzovat plané naděje. James chodil na tréninky jako dřív, ale potom hned odcestoval letaxem sem.
Už sám ztrácel víru v to, že skutečně žije. Často měl chuť s tím praštit. Ale pak si uvědomil, že je jediný, kdo jí může pomoci.
James se zastavil před zrcadlem a kontroloval svůj odraz. Vlasy měl mimořádně učesané a na sobě nový společenský hábit. Povzdechl si. Na tuhle událost rozhodně nebyl připravený. Vzal do hrsti trochu prášku na krbové římse a vhodil ji do plamenů, které okamžitě zezelenaly.
,,Doupě!"

23.Kate

21. září 2010 v 8:30 V říši snů
kate
Jedna z posledních kapitol. Takže doufám, že se bude líbit :) I když je tak negativní...

A pro začátek takové malé opáčko, abyste si vzpoměli, co se všechno stalo... :)

Sakra! Jako každé druhé ráno se dívám do zadního okýnka trolejbusu, kterým bych stihl přijet do školy včas...jako vždy nesedím uvnitř.
*
...jmenoval se Martin - Evropan, trochu nešikovný, ale vysvětlil mi všechno a já hltala každé jeho slovo, byl totiž okouzlující, krásný. Nevím čím mě tolik zaujal. Možná tím, že jako jediný z lidí, které jsem znala, netušil co jsem zač...
*
Ani nevím proč jedu do Prahy. Je to malé město a obchody nic moc, dokonce netuším, v jaké je zemi," usmála jsem se, bylo mi jedno, kde to je. Upřímně, milion obyvatel, to byl vcelku zapadákov.
*
Rozbušilo se mi srdce, nemohla jsem se pohnout, dokonce ani odtrhnout pohled. Ale proč? Mohly uplynout jen vteřiny, ale i hodiny. Jako by se zastavil čas. A mě přitom pronásledoval v hlavě jediný obraz - jeho obličej.
*
,,Kate, ty jsi prostě nejlepší," prohlásil jsem připitoměle. Mozek říkal:, Mluvíš jako pitomec.' Víno vzdorovalo:, To není pravda! Jen se tak chovej dál.' Vínu jsem věřil v tuhle chvíli víc.
*
Bylo to takové instinktivní, neměl jsem právě hodiny na rozmýšlení, asi mám hluboko v sobě zakódované chránit dívky v nesnázích. Normálně bych se té představě ušklíbl, ale teď se mi nějak nechtělo.
*
,,Jsem těžká,"zamumlala.
,,Vůbec ne,"odporoval jsem jí s úsměvem.
Opřela mi hlavu o rameno a pak zmizela - probudila se. A bylo to možná i dobře.
*
,,Už vím co chci,"zašeptala, ,,chci tu být navěky. Žít tu s tebou v klidu, bez slávy."
Po tváři jí stekla slza. Na přání bylo pozdě - to jsme věděli oba.
,, Martine!" probudil mě tetin křik.

Oznámení

19. září 2010 v 9:17
9
S radostí vám oznamuji, že už mám napsanou další kapitolu...tak to by mohla vyjít třebaaaaaaaa v úterý? A ta další třebaaaa ve čtvrtek. :)
A tentokrát už doopravdy vyjdou... už jsou tu uložený, jen čekají na zveřejnění :)
V úterý to bude VRS, kterého se chci už zbavit :D a ve čtvrtek DWBH s názvem: Svatba.

Střípky minulosti -Ti kteří neztrácejí naději (2. část)

17. září 2010 v 16:40 Don't Worry, Be Happy
will

Tak a je tu 2. část kapitoly, když se v tý škole teda nic neděje... :D
A jelikož se v mé blízkosti odehrála debata, že jsem nikdy nenapsala kapitolu delší než dvě stránky, hodlám se bránit. A to kapitolou Tŕest, Ples a taky touhle ( i když jsou rozdělené na dvě části...)

Střípky minulosti -Ti kteří neztrácejí naději (1. část)

4. září 2010 v 16:58 Don't Worry, Be Happy
will

Leden 2025
Trvalo to příliš dlouho, už ani nedoufal. Nechtěl ničí pomoc - sám svému nápadu nevěřil. Ale nakonec Byly jeho obavy zbytečné - Camilla skutečně poslala Will pryč. Kráčel hlavní halou svatého Munga rozhlížejíc se po směrovacích tabulích.
,,Jamesi," zvolal kdosi.