11.Kate

17. září 2009 v 15:05 |  V říši snů


Vyrazily jsme brzy ráno, nechtěla jsem své drahocenné prázdniny strávit v posteli. Zamířili jsme tedy do obchodu, jejž jsem včera včera spatřila. Ve výloze se odrážel obličej krásného kluka, přibližně stejně starého jako já, leštil sklo před sebou a co chvíli se rozhlédl po ulici. A pak jsme se střetli pohledem, ale ani jeden z nás neuhnul. Znala jsem ho, jen jsem nevěděla odkud. Jako bych dostala elektrický šok, cítila jsem se opravdu divně. Rozbušilo se mi srdce, nemohla jsem se pohnout, dokonce ani odtrhnout pohled. Ale proč? Mohly uplynout jen vteřiny, ale i hodiny. Jako by se zastavil čas. A mě přitom pronásledoval v hlavě jediný obraz - jeho obličej. Čert ví proč jsem nabyla dojmu, že dokud si nevzpomenu, kdo to je, neprobudím se z toho tranzu.


,,Hej," ječela na mě Lotty a já přišla k sobě. Mávala mi rukou před obličejem a smála se.
Pohlédla jsem na ni. ,,Co je?" Mrkla jsem zpět k výloze, ale ten kluk už se zase věnoval své práci. Zvláštní pocit vyprchal. Znovu jsem věnovala plnou pozornost Charlottě.
,,Kdyby ses teď viděla. Že by láska na první pohled?" posmívala se mi. Se smíchem prošla kolem mě do obchodu.
Odpoledně jsme byly na kosmetice a masážích. Večer jsem padla do postele a už nevstala.
Ocitla jsem se na pobřeží, stmívalo se. Nikdy jsem si moc nevšímala denní doby, která tu byla, ale očividně tu dny měli jiný řád než ty naše. Slunce se odráželo ve vodě, která díky němu získala teplé barvy plamene. Procházela jsem se po pláži a nechala si vlnkami oplachovat chodidla..
,,Ahoj," ozval se tichý hlas za mnou
,,Nikdy bych nevěřila,..." začala jsem.
,,...že se můžeme potkat,"doplnil mě a na souhlas kývl.
,,Ano." Povzdechla jsem si. Zajímalo mě, jestli se cítil taky tak divně jako já, ale styděla jsem se.
A pak mě napadlo, že ho vlastně nikdy nebudu opravdu znát, že tohle je jen sen, jenž jednou skončí. Slunce už se schovalo za obzorem. Formulovala jsem myšlenky, abych se ho zeptala, ale začal dřív než já.
,,Bylo mi dost divně, když..." dál už nic neříkal, asi taky sbíral dlouho odvahu, než to řekl.
,,Taky jsi nemohl odtrhnout pohled?"
Zavrtěl hlavou. Ale asi se mu ulevilo, že v tom není sám. Na dlouho zavládlo ticho. To, že se mi v tu chvíli, kdy jsem ho opravdu viděla, zabláznilo srdce, jsem mu rozhodně neplánovala říct.
,,Nepůjdeme se podívat do města?" navrhl ,,Je to odtud jen kousek."
Příkývla jsem stále v zamyšlení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kdo je sympatičtější

Martin
Kate
Oba
Ani jeden

Komentáře

1 algebino algebino | 17. září 2009 v 16:24 | Reagovat

ou, naprosto dokonalý :) honem piš ty kapitoly dáváš je sem moc pomalu :D je to k zbláznění :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama