4.Martin

18. srpna 2009 v 17:17 |  V říši snů
Vcelku po dlouhé době, ale nebyla jsem doma.
Omlouvám se za chyby, páč jsem to nečetla :D

Zaskočil jsem si do školy pro výzo a zase hezky domů pomáhat tátovi s novým plotem. Tři trojky, čtyři dvojky a jinak jedničky. Na septimu to není tak hrozný.


Večer jsem byl vážně unavený, vysprchoval jsem se a navečeřel. Už kolem deváté jsem se rozplácl na posteli a okamžitě usnul. To už jsem byl ale jinde, plný energie a očekávání. Uplynulo již sedmdesát dnů od té chvíle, kdy jsem sem, do nočního světa, poprvé vstoupil. Tehdy mi nějaký chlápek vysvětlil, jak to tu funguje, teď přišla řade na mě, abych předal informace dál.
,, Kdo je to?" Zeptal jsem se znuděně úředníka za dubovým stolem, který bez přestání třídil nějaké papíry. Přes svůj hraný nezájem jsem byl opravdu zvědavý o koho jde. Mým úkolem totiž nebylo jen zasvětit nováčka do tajemství této říše. Jak mi už bylo vysvětleno nedávno, musel jsem dané osobě splnit bez jejího vědomí to největší přání. Měl jsem na to přesně šedesát pět dní, z toho jeden jediný, který jsem si mohl zvolit, v němž si po probuzení budu pamatovat vše, co jsem zde zažil. Byl to těžký úkol, ale splnit ho stálo za to. Kdyby se mi to nepovadlo, už nikdy bych se sem nepodíval, naopak, když úkol splním, budu si pamatovat všechno, co se v noci děje, vždycky, jako by to byl jen jeden živt a ne dva různé světy.
Moje přání už bylo splněno, chodil jsem s tou nejbáječnější holkou, jaká kdy žila na této planetě.
,,Jmenuje se Katharine," sdělil mi úředník aniž by zvedal oči od práce. ,,Slavná Američanka."
,,Aha,"hlesl jsem. Co si taková holka může přát? Jestli bude mladá, tím hůř, pak by to s největší pravděpodobností byl rozmazlenej fracek. Ale...jestli bude stará... jak mám vědět co si bude přát nějaká stará ženská.
Vyšplhal jsem se na kopec před domem úředníka.
Objevila se téměř okamžitě a když mě spatřila vypadala dost vyděšeně. Popravdě jsem se cítil ještě hůř než předtím. Nejenže byla mladá, byla také krásná... A tomuhle já mám vidět do hlavy?
Po několika hodinách jsem byl klidnější. Poučoval jsem jí o tom, jak to tu chodí, a ona poslouchala, živě reagovala na sdělení, vyptávala se. Pak přišla řada na ní, teď jsem se ptal já, na její život, zájmy. Musel jsem se o ní dozvědět co nejvíc, doufal jsem, že bych pak třeba mohl pochopit co se jí honí v hlavě, po čem touží... V podstatě jsem toho zatím moc nezjistil, jen to, že je egocentrická a trochu naivní. Při jejím životě se ale ničemu takovému nedivím.
,,Bojíš se smrti?"
,,No,...jistě, asi jako každý," přiznala.
,, Když zemřeš, dostaneš se sem," vysvětloval jsem jí.
,,Aha, a co když zemřu tady?"
,,Tohle je přeci jen sen, ne? Ačkoliv můžeš prožívat bolest a kdejaké nepříjemnosti, nemůžeš tu zemřít,"nezmínila jsem se ale o podmínce, která k nesmrtelnosti vedala, to jí čekalo až za šedesát dní.
Prozradila mi na sebe hodně věcí, ale rozhodně nic, z čeho bych poznal, jak jí udělat radost, Snažil jsem se s ní spřátelit, třeba mi pak něco porzradí, lae byla mnohem tvrdší oříšek, než jsem si představoval.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 algebino algebino | 19. srpna 2009 v 13:52 | Reagovat

Hezký nápad, jsem zvědavá jak to bude pokračovat, takže mě nenapínej a honem piš:)

2 Violette Violette | 19. srpna 2009 v 16:56 | Reagovat

:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama