47.kapitola- Zpátky do lesů

9. července 2009 v 8:34


Následující dopoledne si Melinda skládala čisté oblečení do zavazadel. ,,Zbytek bude suchý zítra ráno,"oznámila hostinská s úsměvem a vycouvala ze dveří.
Když měla vše uložené, vytáhla si jednu z knih, o zvláštních magických předmětech, kterou si vypůjčila kdysi, chtěla totiž zjistit, co je křišťál, cítila jeho moc a bála se jí. Teď si však byla jistá, že v tomto svazku nenajde jedinou zmíňku o podobné věci, jakou teď ukrývala. Přesto knihu prolistovala a zastavila se u rejstříku. Melinda se hodlala u každého zajímavého názvu pozastavit a přečíst si článek, který k němu příslušel. Dusot nohou po schodech se však ozval dřív, než stačila přečíst první řádku. Hostinská otevřela dveře, tentokrát se nezdržovala klepáním. Melinda jí vyčetla v očích překvapení a obavy.


,,Rychle, zbalte si věci. Musíme se schovat ve městě,"přikázala a zmizela, o vteřinu později opakovala sdělení i Adrianovi. Ještě naposledy nakoukla do Melindina pokoje. ,,Pospěšte si, budu na vás čekat dole."
Dívka netušila co se děje, přesto poslechla. Uložila knihu do svého cestovního vaku, který byl teď poloprázdný. Hodila si ho přes rameno a podivila se nad jeho lehkostí, zároveň věděla, že to není dobře, že ještě budou nepříjemnosti s tím, že má jen minimum oblečení, ale pokusila se na to nemyslet. Samozřejmě doufala, že se sem zanedlouho vrátí a vezme si i zbytek šatstva. Přesto už předvídala, že ten povyk nebyl jen tak pro nic za nic, že už možná nebude mít příležitost se vrátit.
Hostinská už čekala dole, Adrian byl Melindě v patách.
,,Co se děje?"zeptal se Adrian.
,,Před chvílí do města přijel posel. Nejbližší pohraniční osadu napadla vojska sousedního království. Máme štěstí-byli jsme varováni. Mají namířeno sem a budou tu rychle. Musíme se ukrýt ve městě. Jeho zdi nás, doufejme, ochrání." v jedné ruce nesla plášť, v druhé uzlík s čerstvým chlebem.
Vyšli z hostince a rychlým krokem se vydali k otevřené bráně.
Adrian stařenu zastavil poklepáním na rameno. Děkuji vám, ale nemůžeme se déle zdržet." Melinda na něj vykulila oči. Hostinská také vypadala překvapeně. ,,Je to nebezpečné, to asi víte, ale budu vám přát hodně štěstí, nashledanou" poplácala ho po rameni, starostlivě se ohlédla po Melindě a svižným krokem pokračovala k bráně.
Adrian se vrátil a obešel hostinec, rychle kráčel podél hradeb směrem k nejbližšímu lesu.
,,Zbláznil ses?"zavolala na něj Melinda následujíc jeho kroky. ,,Co když nás zabijí?"křičela a otřásla se při tom slově.
,,Nezabijí, když si přichvátneš," odporoval Adrian podrážděně. ,,V tom městě bychom ztratili čas, možná i život."
,,A jak víš, že ho neztratímě teď?"vyptávala se Melinda.
,,Kousek odtud je brána,"odpověděl.
,,Díky, že mi to říkáš tak brzo!"zařvala na něj rozčileně a sotva popadala dech, protože Adrian stále zrychloval a nutil tak i ji k rychlejšímu tempu.
Došli do lesa, chytil ji za ruku a najednou bylo všechno jiné. Tma. Nebo světlo? Nebylo to jedno ani druhé, přesto se Melinda necítila příjemně.
Po krátké době se znovu oběvili v lese, jen tady rostly stromy blíž u sebe. ,,A co bylo tohle? Myslela jsem, že máme namířeno k bráně?"
,,To máme, jen malá zkratka,"odpověděl Adrian lehkovážně.
,,Jak malá?"
,,Pár kilometrů."
,,Neříkal jsi, že je jen kousek?"
,,Jo. Počítel jsem s tou zkratkou,"usmíval se.
,,Co je na tom vtipného?"rozčílila se Melinda.
,,Vlastně ani nevím. A proč jsi ty tak nabroušená?"zeptal se a nepřestával se připitoměle usmívat.
,,My máme v zádech ,,jenom" vojsko a ty se chováš jako ...ehm... prostě divně,"vyštěkla, ale bylo jasné, že chtěla říct něco úplně jiného.
Adrian se zastavil.
,,Co je?!"
,,Jen ...už jsme tady a ...no, dámy mají přednost."Ukázal jí směr.
,,Hrdino. A co, že to tam najdu za obludy?"zeptala se nenuceně.
,,Nic, jen běž,"usmál se a Melinda ho s nenávistným pohledem poslechla.
V zemi, ve které se následně objevili bylo krásně, svítilo slunce, stromy i květiny kvetly, všude bzučely včely, všechny kopce byly pokryté rozkvetlými loukami, nikde žádný les, jen několik málo stromů, které byly od sebe daleko.
,,Co je tohle za zemi?"zeptala se Melinda okouzleně a vzpoměla si na svůj první den na Faileonu, tehdy to tam vonělo úplně stejně.
,,Já nevím,"přiznal Adrian a úsměv se mu z tváře vypařil.
,,Ty nevíš?" Melindě se vrátilo její rozhořčení. ,,Poslal jsi mě mě někam aniž jsi věděl, co je na druhé straně?" ječela na plné obrátky. Poslední dobou si zvykla, že jí konečně po dlouhé době říkají pravdu, ale jak se zdálo, život se vracel do starých kolejí.
,,Promiň, ale kdyby byla nebezpečná, pamatoval bych si to. Moje studium bylo zaměřené na země a brány mezi nimi. Ale po čase už ti něco vypadne, když jsou všechny tak různě pospojované a je jich tolik. Ale u těch opravdu nebezpečných jsou vchody hlídané,"bránil se.
,,Dobrá. A teď mi řekni, jak se odsud dostaneme? Stejnou cestou, jako jsme přišli to, zdá se, nepůjde,"řekla už o něco klidněji Melinda, podráždění ji však neopustilo.
,,Mám tu knihu,"usmál se Adrian a schodil svou brašnu na zem. Vytáhl středně tlustý, avšak velký svazek. ,,Říkal jsem si, že by se mohla hodit."
,,A co je to za knihu?"zeptala se dívka.
,,Je v ní stručný popis zemí včetně map se zakreslenými bránami,"mrkl na ni.
,,No, alespoň něco,"vydechla si. ,,Tak hledej."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lusssinka9 lusssinka9 | 9. července 2009 v 17:05 | Reagovat

pěkné :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama