46.Kapitola- Melindin poklad

5. července 2009 v 9:22
Melinda ležela v horké vodě, tak hezky se necítila už hodně dlouho. Celé tělo jako by měla zmrzlé a ztuhlé, ale to teplo jí vracelo krev do žil, smívalo vše špatné. Jen její nitro strádalo. Nikdo nedokázal pochopit, že na tohle není připravená, ani sama netušila co po ní žádají a ti kteří doufali v její pomoc očividně nemají nejmenší ponětí, že je jen dítě, které neví co má dělat. Ale copak se mohla někoho zeptat? Kdo jí mohl odpovědět na otázky? Byl tu jen Adrian, ani on nevěděl co se stalo, co se teprve chystá.



Ponořila hlavu a nechala kolem sebe vlát slepené vlasy. Proti komu to vlastně bojuji? Vždyť brány nejsou tak špatné. Když splním jejich přání - zničím je, už nikdy neuvidím svoje přátele, známé, možná i příbuzné. Ti kteří utekli ze Země ledu se přece dají pochytat a i kdyby byli jakkoli nadaní nikdy se nemohou vyrovnat spojení síly všech čarodějů.
Cha...ano, když splním jejich přání. I kdybych chtěla, já zkrátka nemám sílu nejmocnější čarodějky jaká kdy žila, neumím ji ovládat. Je mi jedno co říká proroctví, já jsem obyčejná! Co po mě ti Nianas chtějí? Co si vůbec myslí, že prostě všechno udělám za ně protože to někdo před staletími řekl?
Neitan z rodu Nianas chrání Henrietu a všechny potomky. Něco na tom bylo divného, ale stále nevěděla co. Chrání královský rod... ale proč se zajímá o mě? Jistě, já mám splnit přání jejich zesnulé paní. Co tedy dělali v našem domě ti uprchlíci, muselo jim být jasné kde jsem, nebylo žádným tajemstvím, že chodím do školy. Je snad něco na co mohli mít zálusk aniž by to mělo něco společného s křišťálem nebo se mnou? Co když jsem byla jen druhotnou kořistí, jako první přece zajali matku... alespoň tak to psala Elizabeth, nechali ji žít. Musela o něčem vědět nebo... Ne! To je hloupost! Nemůže být Henrietiným potomkem, to prostě není možné! Jsem jen ospalá to, si se mnou hraje fantazie, ráno se budu smát tomu, jak mě něco takového mohlo napadnout. A navíc, je přísně tajné, že Henrieta měla potomka. Jak by se o tom dozvěděli?
Znovu se ponořila a pečlivě smívala ze svých vlasů bláto, pot a někdy i kousky větviček a jehličí.
Čím pro ně byla maminka tak důležitá? Co věděla a ostatní ne?

Do rána se obloha vyjasnila slunce všechno příjemně rozehřálo. Melinda radostně vyskočila z postele a vyrazila na snídani. Zašlými okny sem pronikalo jen pár slunečních paprsků, ale i tak hospoda působila za dne mnohem přívětivěji než večer.
,,Nechceš si zajít pro něco do města?"zeptal se u snídaně Adrian.
,,Ani ne," odmítla Melinda. ,,Nechám si vyprat oblečení a trochu si odpočinu než zase vyrazíme."
,,Dobrá," souhlasil a namazal si další krajíc máslem.
Zbývala asi půlhodinka do oběda. Melinda seděla na posteli a pozorovala skvrny na stěně. Už se začínala trochu nudit, když uslyšela klepání po němž vstoupil Adrian. V ruce zápisky od Nianas.
,,Další příběh?"usmála se a posunula se na posteli, aby si také mohl přisednout.
Přikývl a přijal nabízené místo.,,Tenhle příběh je kratší."
,,Zmizení města Faileon,"přečetl nadpis.
,,Ne, to není možné,"prohlásila Melinda, ,,tahle knížka je vážně poklad. Čti!"přikázala a nebránila se úsměvu.
,,Po Henrietině smrti se jejího malého potomka ujala jedna z našeho rodu. Dítě bylo vychováváno v tom největším přepychu. Na trůn usedl také jeden z Nianas, protože žádní bližší příbuzní bývalého královského rodu nežili. Narozdíl od své matky se dítě neprojevovalo žádnými úžasnými schopnostmi. Když byl Henrietin potomek ještě malý rozčílil se neznámo proč. Tehdy se v něm probudila síla, kterou zdědil po matce. Téměř celé město zmizelo pod náporem té obrovské magie. Zbylo jen několik málo elfů žijících v hlavním městě a mezi nimi i dva z našeho rodu. Jeden vzal dítě a odešel s ním do jiné země, kde žili v malé vesničce. Místí obyvatelé neznali jejich identitu ani nevěděli nic o elfech a kouzlech a to bylo nejlepší pro utajení. Tím druhým zbylým jsem byl já. Neřekl jsem ostatním, co se stalo, ale společně jsme se snažili zjistit, kam se naše město podělo. Avšak na nic jsme nepřišli a nikdy jsme nikoho ze zmizelých neviděli."
,,Henrietino dítě..."zamumlala Melinda když Adrian dočetl. ,,Celé město...nemožné...jenom proto, že byl naštvaný..."dumala.
,,Otázka zní: Kam že to tedy syna Henriety ukrili?"nadhodil.
,,Syn? A kde se píše, že to byl syn? Zatím se výrazům ,,dívka, chlapec" vyhýbali,"namítla Melinda, kterou slova ,,potomek" a ,,dítě" pomalu začínala štvát.
,,Máš pravdu,"přiznal Adrian. ,,Určitě ho nebo ji chtěli uchránit."
,,Pro to přece Nianas žijí. Nemají teď nikoho jiného, koho by chránili,"připomněla Melinda.
Adrian souhlasně pokýval hlavou.
,,Nepůjdeme se naobědvat?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lusssinka9 lusssinka9 | 8. července 2009 v 13:07 | Reagovat

moc pěkný :).. další kapču, prosím! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama