Život je jen jeden

2. června 2009 v 19:55 |  Všehochuť
Krapítek úvahové, téměř beze smyslu, ale mám takový špatný den, tak jsem chtěla něco napsat


To co mě trápí není můj největší problém, velkým ho činí to, že ho nemohu vyřešit okamžitě. Musím se hodiny a dny ničit představou selhání. A přitom, je to taková hloupost, jen jeden pitomý test, písemka ve škole. Nikdy mi moc nezáleželo na tom, jaké jsou moje známky, hlevní je, když nepropadám, pak ať to za mě vyřeší inteligence. Ale teď moje instinkty nějak selhali, vysvědčení se blíží a moje známky nikdy nebili tak hrozné. Ale proč mě tohle nutí skoro až k slzám?
Stojím u okna a sleduji, jak po obloze plují mraky, takové ty bílé, naducané, škvírkami mezi nimi prosvítá světle modrá obloha.
Ani nevím kolik je hodin, stmívá se až kolem deváté a hodiny na zdi nefungují už víc jak půl roku. Každopádně je ještě světlo. Chci jít něco dělat, jen ze sebe dostat ten vztek, možná i lítost nad sebou samou. Chtěla bych jít běhat, někam mezi lesy, ale mám strach z úchylů, vrahů a vztekliny. Kolečkové brusle? Ne, silnice je plná kamínků a všude okolo jsou kopce, taková kombinace se na kolečkáčích rovná sebevraždě- v mém přídadě. A vytancovat se z toho? To bych meusela zůstat doma a já toužím ze všeho nejvíc uniknout. Zbývá kolo, nenávidím ho, ale co...
Seběhnu schody a zamknu dům, hodím klíče do zahrádky mezi květiny, které jsem zasázela a o které jsem se nikdy nestarala. Otevřu vrata garáže a vytáhnu kolo.
Snažím se jet daleko od civilizace, jedu po starých rozbitých silnicích, nad kterými se sklánějí staré stromy, keře okolo jsou tak husté a vysoké, že nevidím nic jiného než šedý pruh silnice, a modrou oblohu nad sebou.
Prohléhnu si své oblečení. Vzala jsem si normální tričko a tepláky co nosím jen doma, k tomu tmavou žmolkovatou mikinu, kterou jsem na sobě neměla už měsíce a jako třešničku, na truc-ani nevím komu..., ty nejodrbanější boty, jenž vlastním. Musela jsem se pro sebe udmát, vždycky se snažím vypadat tak upraveně a teď mi to bůhví proč začlo lézt na nervy.
Jedu si krajinou, i ty njejvětší kopce vyjíždím bez větších problémů a kupodivu mě to uvolňuje. Nepřemýšlím nad tím špatným,snažím se vzpomenout si na ty světlé části dne. Pár jich přece jen zbylo. Když se vracím domů, tak mě znovu popadají ty chmurné nálady, vracím kolo do garáže a vzpomenu si na věku která mi vždycky pomáhá ve špatných chvílích: Žvivot je jen jeden. A já ho přece neprofňukám kvůli něčemu jako jsou známky. Tak se můje nálada dostala nad bod brazu.
Ale stejně už chci prázdniny!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amálka Amálka | 9. června 2009 v 19:46 | Reagovat

Nikdy mi moc nezáleželo na tom, jaké jsou moje známky, hlevní je, když nepropadám, pak ať to za mě vyřeší inteligence. - co přesně znamená tahle věta?

2 violette violette | 10. června 2009 v 9:51 | Reagovat

znamená to, že se nesnažím být nějaká premiantka, učím se tak, abych neměla pětku a za lepší známky už může moje inteligence (a taky náhoda a to co si pamatuju z hodin) tak nějak je to myšleno...snad je to alespoň trochu jasné..
jak jsi na tom s tou tvou povídkou?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama