45.kapitola-Pohádky na dobrou noc

25. dubna 2009 v 10:46
A hodně brzy (na moje zvyklosti) je tu i nová kapitola.

I když se do večera vyjasnilo, stále bylo vše mokré a vlhké. Nikde v okolí se nenacházela ani malá jeskyně nebo třeba jen skalnatý převis. Adrian sám navrhl, aby se s Melindou v nejbližším městě či vsi ubytovali.
Po několika hodinách chůze přece jen v dálce na nízkém kopci zahlédli několik domů uspořádaných dokola kolem vysoké věže. Když se snesla tma, okna domečků se rozzářila a pochodně na věži svítily do dáli jako maják a okolní lesy zalévaly mdlým světlem.
Když se dostali blíž, zjistili, že je město mnohem větší než tušili. Vyšli z lesa a přecházeli políčka, která se táhla do všech stran. Město bylo obehnáno vysokými hradbami a působilo nepříjemně chladným dojmem.
,,Příliš jsme se přiblížili hranicím království,"poznamenal Adrian.
,,Jak to poznáš?" zeptala se Melinda.
,,To ty hradby, věž,"vysvětloval, ,,je to město připravené na útok. Města v pohraničí byla v nebezpečí vždycky."
Zamířili směrem k bráně, která se v tu chvíli vynořila ze stínů jak ochozem nad ní procházel voják s loučí. Melinda i Adrian se zastavili několik stop před vysokou zdí. ,,Toho jsem so obával,"přiznal Adrian, ,,je zavřená. Nemá smysl chodit dál, přespíme támhle,"rozhodl a ukázal na starý hostinec, který byl přitisknutý ke stěnám hradby spolu s několika nízkými domy nalevo od brány.
Přešli nevelkou vzdálenost k hostinci pronásledováni nedůvěřivýma očima dvou strážných hlídkujících na hradbách.
Otevřeli dveře do nevelké místnosti. Uvnitř bylo několik oprýskaných stolů s rozvrzanými židlemi, napravo od vchodu dohasínalo v krbu několik rudých uhlíků. Celý lokál byl prázdný jen za dlouhým pultem po pravé straně seděla mohutná hostinská a podřimovala na jeho dřevěné desce. Adrian nechal Melindu vejít dovnitř a tiše za ní dveře zavřel. Oba stáli na prahu a prohlíželi si nevábné prostředí. Zdálo se, že tato hospoda byla dříve oblíbená a prosperovala, ale za posledních několik let sem očividně zabloudilo jen minimum návštěvníků.
Adrian neochotně přešel k pultu a s jistou nevolí ženu za pultem šťouchnutím probudil, ta několikrát zamrkala a zvedla hlavu. Vlasy měla svázané do nedbalého uzlu, několik pramenů jí padalo do obličeje a spousta jich trčela od hlavy na všechny strany. Ospalé oči lemovalo několik vrásek. Její šaty i zástěra byly obnošené a mnohokrát spravované, avšak čisté a nepomačkané. Zamžourala směrem k příchozím.
,,Přejete si?"zeptala se a zastrčila si neposedné prameny za ucho.
,,Dva pokoje a něco k jídlu."
Přikývla. ,,Pojďte za mnou,"vyzvala je a vedla dveřmi za pultem po točitých schodech. Každému pak ukázala jeden podkrovní pokoj s postelí a stolkem.
,,Jídlo bude hned,"sdělila jim a vracela se dolů do lokálu.
Melinda si odložila věci a ženu následovala, Adrian šel těsně za ní. Když vešli, žena se zrovna nakláněla nad nejbližším stolem a něco na něj pokládala. Oba návštěvníci se ke stolu posadili. Hostinská jim připravila měkký chléb, čerstvý sýr, džbán vody a o něco menší džbánek mléka. ,,Budete si ještě něco přát?" otázala se žena, od chvíle, kdy ji probudili se jí tvář podstatně rozzářila. Snad nadšením ze zákazníků, kteří sem zavítali jen zřídkakdy.
,,Ne, děkuji,"odmítl Adrian a chopil se nože, ukrojil dva krajíce-jeden pro Melindu, druhý pro sebe. Žena se chopila hadru a začala utírat ten perfektně vydrhnutý pult.
Melinda se s chutí pustila do jídla. Nikdy netušila, že obyčejný chléb a ovčí sýr mohou být tak dobré, ale po těch dlouhých týdnech, kdy jedla jen suchary, jí i tohle připadalo jako hostina pro krále. Dojedla o něco dříve než Adrian, vstala a přišla za hostinskou.
,,Mohla bych se tu někde umýt?"zeptala se jí.
,,Mhh,"zamyslela se žena. ,,Jistě,"začala, ,,ale bude to chvíli trvat, než se voda ohřeje."
,,Počkám,"rozzářila se Melinda. ,,Přijďte mi prosím říct až bude připravená,"požádala ji a šla do svého pokoje. Nemohla se dočkat až smije špínu z té nekonečné cesty. Hledala čisté oblečení a vyhazovala na podlahu hromady špinavého prádla. Když konečně našla něco čistého, posadila se na okraj postele a prohlížela si rozházené šatstvo. Shrábla všechno na hromadu a nechala ledabile položené v rohu pokoje. Když sbírala poslední tuniku někdo zaklepal na dveře.
,,Ano?"
Vešel Adrian, v ruce držel svazek od Neitana. Pohled mu padl na hromadu šatstva. Myslím, že bychom tu mohli zůstat ještě o den déle,"navrhl. ,,Nech si to prádlo vyprat, zdá se, že ta hostinská by pro nás snesla i modré z nebe, kdyby mohla, bude jen ráda, když jí zadáš nějakou práci."
,,To je pravda,"zasmála se Melinda.
,,Tak tedy..."otevřel knihu a nalistoval první stránku.
,,Tak tedy, "opakovala po něm vzrušeně Melinda, na tváři se jí usadil šibalský úsměv.
,,Je to psané jako pohádka,"divil se trochu pobaveně Adrian.
,,Nenapínej mě," okřikla ho Melinda a plácla ho přes ruku.
,,Dobrá, dobrá,"chlácholil ji. ,,Tohle je přece něco, co si elfové chránili celá staletí, jejich tajemství, jen mě to překvapilo,"vysvětloval. Omluvně se usmál a sklonil se nad textem.
,,Stalo se to dvacet let před tím, než Henrieta vpustila do našeho světa ty prapředky kouzelníků, kteří využili naši váženou rostlinu, tu poslední svého druhu, aby se sami zmocinili kouzel.
V královském městě Faileon se konala svatba. Ne jen tak ledajaká svatba. Mladý kralevic si za ženu zvolil elfku z lesní říše. Dívka byla mnohem starší než-li on, patřiila totiž do rodu Nianas. Již při sňatku jí bylo téměř sto let, a přesto svým vzhledem nebyla o mnoho starší než její nastávající; princ ji nadevše miloval. Rok po svatbě se jim narodila dcera a jí dali jméno Henrieta.
Dívka rostla a stárla stejně rychle jako její otec. Rok od roku byla krásnější a brzy ji ani ti nejzdatnější kouzelníci nemohli ničemu naučit a princezna si vymýšlela vlastní kouzla. Nikdo nemohl přijít na hádanku na níž by neznala odpověď. Svým šarmem dokázala okouzlit i ty nejpyšnější či nejušlechtilejší elfy země.
Henrietě bylo dvanáct let, když nastal čas války. Král musel vyrazit do boje, ale nechtěl svou milovanou manželku a dceru nechat bez ochrany. Královnin starší bratr i jeho synové a dcery dobrovolně přísahali, že ji i její potomky ochrání.
Po třech letech nelítostných bojů přece jen království válku vyhrálo. Vojáci oslavovali a povolili na ostražitosti a několik posledních nepřátelů se pod pláští noci vkradlo do tábora. Zaskočili nepřipraveného krále v jeho stanu a s kletbou na rtech ho zabili.
Zdrcená královna podlehla žalu a skočila z útesu před palácem do rozbouřeného moře.
Tehdy šestnáctiletá Henrieta tedy vzala vládu celé země do svých rukou.
Nejdříve jí nedůvěřovali, ale ona je svou moudrostí přesvědčila o správnosti svých rozhodnutí a království se po letech války dočkalo klidu. Ten však ve svém srdci neměla Henrieta, těžce snášela tragický konec života svých rodičů. V osamění uzavírala mysl před světem a navštívila země nové a zanedlouho pochopila, že nejsou pouhým výplodem její ztrápené mysli, ale že skutečně, někde hodně daleko, existují. Velela celé zemi a ve volných chvílích sledovla osudy neznámých bytostí a tovrů.
Jedonoho dne objevila svět velice podobný tomu svému, i jeho obyvatelé byli téměř stejní. Lišili se pouze tím, že byli jen nepatrně menšího vzrůstu a neuměli používat kouzla, čeho však měli více než elfové byla horkokrevnost a touha dosáhnout vysokých cílů. Přece jen ale objevila něco dobrého - lásku. Ano, pro tu byli někteří lidé schopni udělat cokoli.
A pak Henrieta spatřila jeho. Mladík byl jen o něco starší než ona sama, pleť měl zlatavě hnědou a tmavé vlasy se mu v poledním slunci leskly. Zvedl oči od potoka ve kterém si oplachoval zpocený obličej- léto bylo v plném proudu; jako by tušil, že ho někdo pozoruje. Temně hnědé oči se rozhlédly po lese, ale nikoho pochopitelně nezahlédly.
A od té chvíle pozorovala Septhimuse každý den. Patřil přesně k těm lidem, které obdivovala. Byl by schopen téměř čehokoli pro svou rodinu a hrstku přátel.
Rok od matčiny smrti Henrietina touha mluvit s mladíkem narostla tolik, že se ocitla v jeho světě, zrovna když seděl na břehu jezírka za domem a máčel si nohy ve studené vodě po celodenní práci, Henrieta vstoupila do světa lidí nejen myslí, ale i tělem. Princezna spadla přímo do čiré vody. Poplašeně házela rukama i nohama, nevěděla, kde je nahoře a kde dole. Septhimus jí v poslední chvíli zachránil a vzal k sobě. Dívka upadla do hlubokého spánku. Septhimusova sestra Mildret ji převlékla do suchých šatů a uložila na lůžko a Septhimus celou noc probděl u její postele a nespouštěl z krásky oči.
Henrieta se do své země dlouho nevracela a žila ve světě lidí, život tu byl mnohem těžší, avšak ona ho vnímala jako balzám na duši, daleko od povinností, daleko od všeho co jí připomínalo mrtvé rodiče. Tady byla volná, úmyslně zapomínala na to, co jí velel rozum.
Dívka se se svým původem svěřila Septhimusovi a přesvědčila ho o pravdivosti svých slov. Chtěla mu ukázat všechny světy, které sama navštívila. Stvořila tedy brány mezi nimi a procházela spolu s ním po těch nejzvláštnějších místech. Vrátili se k lidem a ti jim vystrojili svatbu. A Henrieta se následujícího dne vrátila do svého rodného království, neviděna prošla palácem až do svých komnat. Nic se tu nezměnilo. Vzala zásoby svých sušených bylin a vracela se k bráně, kterou nedaleko paláce stvořila.
Utrhla tu poslední kouzelnou, vzácnou květinu a stvořila lektvar jímž se tak proslavila mezi kouzelníky.
Henrieta pila též, ale nezemřela, jak se rozneslo mezi lidmi i elfy. Henrieta ještě celých sedm měsíců žila. Začala si uvědomovat své chyby, které učinila zmatená láskou k Septhimusovi. Nakonec zjistila, jak všechny brány zase zničit, ale sama to udělat nestačila, sepsala pokyny.
Nastal její čas a porodila dítě, vysíléná vložila do dutého křišťálu veškerou svou moc, aby někdo mohl její chybu napravit a potom zemřela. Pohřbili ji na dohled paláce při západu slunce.
Adrian knihu zaklapl a dříve než stačil zvednout oči Melinda zvolala:,,Henrieta měla dítě?"O něco tičeji pak pokračovala:,,Co se s ním stalo?"
,,Nevím?"zavrtěl hlavou Adrian. Byl stejně zmatený jako ona. ,,Museli ho utajit, před lidmi i před elfy, jsem si jistý, že o tom dítěti také nevědí. Rod Nianas plní svůj slib moc dobře, ale nechápu proč ho skryli, muselo se něco stát,"dumal.
,,Takže Neitan chrání královskou rodinu,"poznamenala Melinda a z neznámých důvodů se snažila nad tím nepřemýšlet.
,,To jsem také nevěděl,"přiznal. ,,Podle oficiálních dějin tehdejší královský rod vymřel."
,,Jestli je pravda... je to pravda,"rozhodla dívka, ,,tak tehdy, když Henrieta zemřela byl Faileon nedotčený. To co ho zničilo tedy muselo přijít až potom," uvažovala nahlas. ,,V jedné knize, kterou napsali čarodějové jsem se o tom hrobě dočetla také,bylo to ještě, když jsem chodila do školy, šla jsem se tam v noci podívat, ale tehdy jsem měla takový zvláštní pocit, že mě někdo sleduje..."
,,To jsem byl já,"přerušil ji Adrian. ,,Měl jsem na tebe trochu dávat pozor, nezasahovat...však víš."
Melinda se na něj smutně, chápavě usmála a přikývla.
,,Ředitel říkal, že mě někdo ovládal,"vzpoměla si.
,,Ano, mluvil jsem s ním, ale netušíme co to způsobilo, možná člověk nebo moc křišťálu, pokud jsi ho měla často u sebe."
,,Ano, měla..." vzdychla a zadívala se do plápolajícího plamene svíce postavené na nočním stolku.
,,Stýská se mi po přátelích, rodině, dokonce i po těch obyčejných dnech na škole,"zašeptala a oči se jí zalili slzami. ,,Moc si přeju, abych nidky nedostala do ruky tu krásnou nebezpečnou věc." Pohlédla z okna, zhluboka se nadechla a otřela si slzy. ,,Nikdy jsem nechápala, jak se hrdinové v knihách, které jsem tak milovala, doopravdy cítí. Teď mám pocit, že mě ten tlak povinnosti a nezbytnosti rozdrtí, a přitom vím, že to bude ještě mnohem horší."
Nastalo dlouhé ticho, které vyplňovalo jen ťukání deště o parapet. Pak někdo velice jemně zaklepal na dveře. ,,Koupel je hotová, slečno."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lusssinka lusssinka | 28. dubna 2009 v 12:06 | Reagovat

johohó, je tu super:)..chválím moc moc:)..a napiš jí zase takhle rychle, zajímá mě, jak to bude dál:D..

2 Violette Violette | 28. dubna 2009 v 18:14 | Reagovat

to jsem ráda :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama