Úvahy ve vaně

10. ledna 2009 v 18:08 |  Všehochuť
Všichni čekáte na kapitolu, já místo toho přidávám takovou malou úvahovou jednorázovku.
Věnuji ji Klárce, která mě v psaní psychicky hodně podporuje, možná si ani není vědoma jak moc...




Můj život se vždy točil jen v malých kruzích, obyčejných, tak nezajímavých, že mi jen slzy dokázali vyčistit hlavu a alespoň ve snech zamířit dál. Nikdy jsem netušila, že se mi něco takového stane. Netušila jsem, že budu muset volit mezi dvěma nádhernými věcmi o nichž jsem si myslela, že v mém životě nemohou být, protože malé kruhy do tak složitých věcí nezasahují.


Napustila jsem si plnou vanu horké vody, chtěla jsem se uvolnit tak, jak to vždycky vidím ve filmech a čtu v knihách. Taková horká voda člověku pročistí mysl a posílí tělo. Bohužel je tomu u mě přesně naopak. Chtěla jsem to ještě jednou vyzkoušet, osvobodit se na chvíli od uspěchaného a hlučného světa. Vklouzla jsem do vody a ponořila hlavu, nevydržela jsem to dlouho. I když jsem se vynořila, stále jsem nemohla dýchat, před očima jsem měla černo.
,,Ev?"zavolal někdo.
,,Evelin?"tentokrát to bylo hlasitější. ,,Máš tu kámošky," křičela moje sestra.
,,Už jdu,"odpověděla jsem, vylezla z vany a popadla ručník.
,,Aha, ty seš ve vaně,"chvíli bylo ticho, začala jsem si oblékat tepláky, chodidla jsem měla stále mokrá a nemohla jsem se do nich dostat.
,,Můžeš tam zůstat, přijdou za chvíli,"uklidňovala mě.

Otráveně jsem hodila tepláky zpátky na hromádku oblečení na prádelním koši a vklouzla jsem zpět do vody, ta se rozstříkla a přes okraj přeteklo několik pramínků vody. Neuplynula ani minuta a zase mi bylo na omdlení, opatrně jsem vstala, opřená nejdříve o kraj vany pak o parapet, natáhla jsem se po páčce a otevřela okno na malou škvírku, protože víc to nešlo, okamžitě jsem ucítila studený vánek a zase jsem viděla normálně, hlava mě přestala bolet. Rychle jsem si namydlila hlavu a několikrát se potopila abych šampon spláchla. Moje štěstí z čerstvého vzduchu netrvalo dlouho, za okamžik se mi motala hlava tolik, že jsem si myslela, že co nevidět sklouznu pod vodu a utopím se. Opřela jsem se o okraj vany a snažila se pravidelně dýchat. Neměla jsem úspěch, spláchla jsem poslední bublinky a vstala, nedokázala jsem stát rovně, to teplo mi nedělalo dobře, překročila jsem okraj vany a dopadla na zem. Vlhký ručník jsem si přehodila přes hlavu, abych z vlasů dostala vodu. Ačkoli z okna stále proudil ledový vzduch, nemohla jsem dýchat, což mělo za následek že kusy místnosti nahradili temné záblesky. Zhroutila jsem se na podlahu pokrytou studenou vodou. Srdce mi hlasitě bouchalo, skoro jsem viděla jak se třesu, v hlavě jako by mi někdo mlátil kladivem do všech jejích částí najednou v pravidelném srdečním rytmu. Nemohla jsem dělat nic, jen sedět na podlaze s ručníkem na hlavě.Sama se svými vzpomínkami. Přemýšlet nad těmi dvěma krásnými věcmi, nad těmi o kterých jsem ani nevěděla že existují. Láska a přátelství. Pochopitelně jsem věděla co to je, teoreticky, nikdy jsem netušila že je to tak hluboké. Stále jsem netušila co je horší nenávist přítele či zklamání milovaného. Zdá se to jako dvě odlišné věci, kdybych někdy tušila, že mohou být propojeny, snad bych se mohla připravit se na volbu. Volbu, zda zranit přítele nebo toho koho miluji. Obojí mít nemohu. Není spravedlivé, že dva lidé které máte na světě nejradši chovají k sobě stejné city…nenávist. Jen na to pomyslím a srdce mi sevře tisíc ledových jehel.
Jaká je moje volba?
Přátelství trvá na věky, život bez něj si teď nedovedu představit. Láska je silnější, ale zrádná a přelétavá.
Volba mezi jistým a již předem ztraceným.
Chci si nechat obojí, prozatím, i když vím jak je to nebezpečné, riskuji ztrátu obou, ale já si zvolit nedokážu.
Dech se mi zklidnil, vstala jsem, zavřela okno, vypustila vodu, oblékla se a vyšla z koupelny zanechávajíc tam myšlenky které mě trápí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Esmit Esmit | Web | 11. ledna 2009 v 0:48 | Reagovat

Já si zvolila lásku poté co jsem zjistila, že přátelství bylo pouze pokus o uvěznění v poličce (vlastnictví) :)

2 Klárka Klárka | Web | 11. ledna 2009 v 10:39 | Reagovat

:) Tak to jsem ráda, ta povídka je nádherná. Doufám, že budeš ve psaní pokračovat, a jednou třeba vydáš nějakou knížku. A jestli jo, tak si buď jistá, že budu stát v první řadě, abych si jí mohla koupit.

3 violette violette | 11. ledna 2009 v 11:36 | Reagovat

děkuju, dala bych ti jí s věnováním :)

4 lusssinka9 lusssinka9 | Web | 13. ledna 2009 v 18:39 | Reagovat

to bylo super :´)..mám slzu na krajíčku..

5 Amálka Amálka | 14. ledna 2009 v 11:01 | Reagovat

Ty jo.. To je úplně něco jinýho, než sem tu kdy četla...

6 violette violette | 14. ledna 2009 v 17:50 | Reagovat

no, to asi ano, a je to lepší nebo horší?

7 Esmit Esmit | Web | 14. ledna 2009 v 21:03 | Reagovat

Myslím, že příběhy jsou tvá parketa, protože neexistuje moc lidí, kteří by dokázali psát tak dlouhé příběhy. Ale zároveň si myslím, že tohle si vystihla docela hezky... teda, ten rychlý konec byl divný, takový jako useknutí... jakoby najednou mohla vypnout...

8 Michal Michal | Web | 16. ledna 2009 v 1:02 | Reagovat

Volba mezi jistým a již předem ztraceným. Těžko říct, ale jestli je to přátelství tak silné, jak se dá předpokládat, nemělo by skončit láskou k jiné osobě, ať je to kdokoliv. Přátelství je věčné, přesně jak si řekla, tudíž se nedá zrušit takovou pomíjivou věcí jako je láska :)

9 Violette Violette | 14. února 2009 v 16:48 | Reagovat

useknuté...ano, to ano, ale já jsem taková, ukončuji to, co sotva stačilo začít...v povídkách i v životě :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama