Střípky minulosti - Jména

11. října 2008 v 20:33 |  Don't Worry, Be Happy

Jsou to již čtyři roky, kdy moudrý klobouk ožil a zašeptal Willow do ucha slova svého rozhodnutí.
,,Havraspár," rozlehl se síní pronikavý hlas následovaný bouřlivým potleskem...


1.pátek v Říjnu roku 2020



Willow naštvaně mrštila tašku pod pracovní stůl. V hlavě si znovu přehrávala slova, která jí profesor Longbottom před několika minutami řekl.
Celé sobotní odpoledne stráví v jeho kabinetu u nějakého pitomého školního trestu, zatímco si ostatní budou hovět na tribunách a užívat si první famfrpálový zápas tohoto roku.
Ne že by jí to příliš zajímalo, ale její nejlepší kamarád Albus, který si trest odpyká s ní, bude ještě měsíc naříkat, že tento zápas zmeškal, především proto, že zdědil po rodičích nadání a lásku k létaní a už třetím rokem se pyšnil jako střelec Nebelvíru. Nejradši by tomu nafoukanci Malfoiovi, který vše způsobil, přerazila nos, ten nápad nebyl špatný, pomstychtivě se usmála, při představě jeho tváře zkřivené bolestí a potupou.
Znovu si přehrála události dnešního rána. Události trochu splývali, přesto si vybavila důležité momenty, hádka, Malfoyova kletba protínající vzduch, rána, brána roztříštěná na kousky, prach, a pak přišel Longbottom a školník. Vina padla na Willow a Albuse, nikdo jiný poblíž nebyl.
Věděla, že kdyby se profesor nepostaral o naoko příšerný trest, školník by je nechal do konce roku ručně leštit všechna okna na hradě. Přinejmenším. Canker Filtch byl mladším bratrem bývalého školníka, avšak chvaloval ke studentův ještě větší zášť, pokud to bylo možné. Nikdo nechápal proč tuto práci vykonával. Záhadou zůstávalo, proš ho vůbec přijali.
Celý den se přátelé neviděli, až poslední hodinu měli společnou.
Willow a Albus seděli v poslední lavici. Hodina probýhala stejně jako vždycky, jen v zadních řadách bylo nezvyklé, napjaté ticho. Seděli vedle sebe, jako protiklady.
Willow seděla rovně, ruce složené do klína, rudé tenké rty, stříbřité vlasy a světlý obličej tak krásný, že jí každý záviděl, z její klidné tváře se nedalo nic vyčíst.
Naproti tomu Albus byl čokoládově opálený z letní dovolené, vlasy mu od hlavy trčely do všech stran, rukama se unaveně opíral o lavici, zelenýma očima nepatrně šilhal po své kamarádce a na malý okamžik se střetl s jejíma nebesky modrýma. Okamžitě odvrátila pohled.
Zbytek hodiny se neskutečně vlekl, napětí mezi přáteli nepovolovalo. Když zazvonilo oba se zvedli a mlčky opustili třídu.
Willow šla lehce, jako by se vznášela, paprsek slunečního světla jí rozzářil čistou pleť. Malá část prababiččiny vílí krve jí stále kolovala žilami. Maminka Gabriela a teta Fleur jí často vyprávěly, jak svých očarovávacích schopností a krásy zneužívaly. Ona se o to pokusila jen párkrát.
Když se před schodištěm s Albusem rozloučila krátkým ,,Ahoj," zněl její hlas vyrovnaně, avšak, trápil jí pocit lítosti a osamění.
Černovlasý chlapec se díval, jak se vzdaluje chodbou, nikdo jiný tu nebyl. Něco mu na jejím chování nesedělo. ,,Počkej," zavolal za ní a rozběhl se. Dívka se zvědavě otočila.
,,Nechceš jít ještě před večeří ven?"
,,Ráda," usmála se. Vůbec to nebyl předstíraný, zdvořilý úsměv, byl plný hřejivé přátelskosti, kterou dávala najevo jen zřídka.
,,Tak za deset minut u brány," zavolal, otočil se a vyběhl schody k Nebelvírské věži.
*

Bylo teplé podzimní odpoledne, slunce se schylovalo k západu. Na břehu Černého jezera posedával rozcuchaný chlapec a krásná dívka.
,,Albusi, podívej, to je krása," vzdychla Willow a ukázala k zapovězenému lesu ze kterého vyběhl jednorožec, paprsky slunce se odráželi od jeho bělostného těla, jeho hříva zářila jako tekuté stříbro.
,,Jo, to je," vzdychl obdivně Albus a zamyslel se, ,, ale moje jméno není..."
Will se otočila zpátky k němu a šťouchla ho so ramene. ,,Co to povídáš?! Ty máš krásné jméno, takové jaké nikdo nemá, snad ho jen míval jeden z největších čarodějů všech dob, to já bych si měla ztěžovat."
,,Ty máš skvělé jméno,... no, nebudeme se hádat, stejně na tom nic nezměníme,"vzdychl černovlasý chlapec.
,,No, máme ještě svoje druhé jméno," připoměla mu. ,, Co kdybychom si tak řikali, ...jen my," navrhla.
Albusovi se zablýsklo v očích. ,,Jen my dva, nikdo jiný, aby z toho nebyla rutina,"souhlasil.
Willow se usmála a natáhla k němu ruku. ,,Samantha, těší mě."
Albus si s ní potřásl.,, Severus. Taky mě těší,"odpověděl taktéž s úsměvem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lusssinka9 lusssinka9 | Web | 12. října 2008 v 10:42 | Reagovat

krásná kapitolka:)..doufám, že se tihle dva dají dohromady:)..a je dobře, že se Albus přejmenoval:D Severus!Ach:D..

2 Elfairy Elfairy | Web | 12. října 2008 v 12:55 | Reagovat

Nějak jsem to s těmi jmény úplně nepobrala, ale asi to bude nedobrou znalostí předchozích dílů. Jinak až na pár chybek a nepřesností pěkný!

3 Lizzie Lizzie | Web | 13. října 2008 v 14:45 | Reagovat

PŘIHLAŠ SE DO BRADAVIC ! JESTLI TOHLE STUDENTI CO JSOU TEĎ PŘIHLÁŠENI NA ŠKOLE TAK DOSTANOU BUĎ BODY NEBO PENÍZE!!!PŘIHLAŠ SE JAKO STUDENT, PROFESOR, DUCH A KOLEJNÍ ŘEDITEL A NEBUDEŠ LITOVAT!!!

Podepiš se: Angel Alexis (ředitelka školy) nebo Lara Parksová (studentka)

adresa v kolonce!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama